O evropském (a celosvětovém) přechodu na „zelenější" a udržitelnou energetiku toho slyšíme v médiích hodně. Bohužel, většinou jde o šermování „hausnumery“ kolik to všechno bude stát a na přínosy už řeč nepřijde. Jenže podle nedávné studie v The Economist to ani s těmi náklady nebude zdaleka tak horké…
Studie upozorňuje, že lidé, kteří chtějí pro boj se změnou klimatu udělat více, a ti, kteří chtějí udělat méně, se obvykle na jedné věci dokonale shodnou. Dekarbonizace světové ekonomiky bude podle nich nesmírně nákladná. Jenže podle zevrubné analýzy, zpracované Economistem, bude stát mnohem méně, než si obě skupiny představují. Odhady globálních nákladů na „energetický přechod“ ke světu s nulovými emisemi se podle dosavadních odhadů ekonomů, konzultantů a dalších výzkumníků pohybují v rozmezí od zhruba 3 bilionů dolarů ročně až po téměř 12 bilionů dolarů ročně. Britský týdeník ale konstatuje, že tyto předpoklady jsou chybné hned ve čtyřech důležitých ohledech.
Příliš mnoho a příliš rychle znamená příliš draze
Scénáře výpočtu nákladů často zahrnují rychlé a drahé snížení emisí, což vede k nepravděpodobným výsledkům. Omezení oteplování na 1,5 °C je téměř nemožné, protože při současném tempu emisí této úrovně dosáhneme za šest let. To by vyžadovalo okamžité snížení emisí na nulu.
Udržet oteplování pod 2 °C je pravděpodobnější. GCB odhaduje, že při současném tempu emisí to bude trvat 27 let, což umožňuje pomalejší a levnější přechod. Náklady na snížení emisí by mohly být nižší než 1 bilion dolarů ročně, což je méně než jedno procento celosvětového HDP.
I tento odhad je pravděpodobně nadhodnocený, protože nezohledňuje pomalejší hospodářský růst, levnější technologie a skromnější cíle, které by mohly cenu ještě snížit.
Spotřebu energie nečeká explozivní růst
Podle Economistu jsou dosud publikované odhady nerealistické ohledně tempa růstu populace a ekonomiky, což vede k přestřeleným očekáváním spotřeby energie. Matt Burgess a jeho kolegové z Wyomingské univerzity upozorňují, že prognózy IPCC nadhodnocují hospodářský růst jak v bohatých, tak v rozvojových zemích. Nejnižší odhad hospodářského růstu mezi „společnými socioekonomickými cestami“ (SSP) je pravděpodobně nejvyšší možný.
Američtí vědci předpovídají HDP na hlavu na základě historického vztahu mezi jeho úrovní a tempem růstu, což vede k nižším prognózám než SSP2 podle IPCC, který je údajně „středním scénářem“. Stejně jako zmírnění teplotního cíle snižuje náklady, tak i pomalejší hospodářský růst snižuje poptávku po energii.
Hodnocení nových technologií míří mimo terč
Zatřetí, obvyklé modely velmi podceňují rychlost, s jakou klesnou náklady na klíčové nízkouhlíkové technologie, jako je solární energie. Ekonomičtí prognostici špatně předpovídají i další technologický pokrok. Nadhodnocují zavádění některých technologií, jako je např. zachycování a ukládání uhlíku (CCS), a výrazně podhodnocují klesající náklady na jiné technologie, zejména právě na solární panely a lithiové baterie.
Investice do energetiky nás čekají v každém případě
Dosavadní modely často neberou v úvahu, že svět bude muset investovat velké prostředky do rozšíření výroby energie, ať už čisté, nebo fosilní. Společnost Wood Mackenzie vytvořila scénář „zpožděného přechodu“, kde obchodní napětí a geopolitické rozpory vedou k opoždění přechodu na bezuhlíkovou energetiku, což způsobí oteplení o 3 °C a investice do energetiky ve výši 52 bilionů dolarů do roku 2050. Náklady na dosažení 2 °C jsou odhadovány na 65 bilionů dolarů. Dodatečných 13 bilionů dolarů během 25 let představuje zhruba 0,5 % současného světového HDP ročně, a při zohlednění růstu světové ekonomiky je to ještě méně.
Zbytečný strašák - ale jde to i jednoduše. S rostoucím počtem firem, které potřebují znát svou uhlíkovou stopu, rostou také obavy, jak toho docílit a přitom neprodělat. Doba, kdy byl výpočet uhlíkové stopy společnosti neúměrně nákladnou záležitostí, je však naštěstí už dávno pryč. Na platformě Green0meter si totiž můžete vypočítat vlastní uhlíkovou stopu ve Scope 1 a 2 zcela zdarma – a zároveň si během zkušebního období vyzkoušet i další funkce. Nevěříte? Otestujte si to na vlastní kůži.
Jak to bude dál?
The Economist samozřejmě přiznává, že i ve jeho modelech existuje několik nejistot (méně dostupných moderních technologií pro zemědělství, častá iracionalita politiky, různá míra motivace boje s klimatickou změnou, různá dostupnost kapitálu), přesto se ale věci nejeví zdaleka tak černě, jak se nám snaží líčit mnozí proroci zkázy světové a evropské ekonomiky.
Bylo by tedy velice záhodno, abychom se i u nás soustředili na to, jak přechodem k moderním technologiím posílit českou ekonomiku a zvýšit její konkurenceschopnost.
Příležitostí k tomu máme víc než dost.
Comments