O osudu Zelené dohody pro Evropu neboli Green Dealu se toho v době voleb do Evropského parlamentu namluvilo hodně. Vyskytovaly se dokonce hlasy, že snad dojde k zásadnímu přehodnocení nebo dokonce zastavení iniciativ s ním spojených. Poměrně rychle po ukončení hlasování ale bublina splaskla a nyní prakticky nikdo důležitý nezpochybňuje, že Green Deal se možná změní, ale rozhodně ne zruší.
Drtivá většina odborníků se shoduje, že sotva dojde k velkému odklonu od již přijaté legislativy. Určitých změn se na druhou stranu pravděpodobně dočkáme, půjde ale spíše o zdokonalení a zpružnění již přijatých i plánovaných opatření než o jejich popření. Evropané se dnes více obávají rostoucích životních nákladů než dopadů na klima, které se objeví za několik let. Na druhou stranu ale vyjadřují vážnější i méně vážné obavy z těchto změn a důkazem toho jsou ostatně i výsledky eurovoleb, které přes některé předpovědi nebyly žádným politickým zemětřesením proti stranám, které boj za ozeleňování evropských ekonomik prosazovaly.
Půjde tedy zejména o zasazení tohoto procesu do širší perspektivy zaměřené na konkurenceschopnost a ekonomickou bezpečnost. Jak to hezky shrnula například Irina Kustová, výzkumná pracovnice Centra pro evropská politická studia:
„Zelená dohoda bude méně viditelná, ale nedojde k jejím výrazným změnám. Hlavní prvky, jako je cíl klimatické neutrality do roku 2050, jsou dané zákonem a je nereálné si myslet, že nové politické rovnováhy tato nařízení zruší. Spíše bychom se mohli dočkat nějakého přebudování na základě nových priorit."
Již přijatý balíček Fit for 55, který je základem Dohody, obsahuje mnoho důležitých opatření, která již dostala svoji finální podobu. Byl například posílen systém obchodování s emisemi, zaveden mechanismus uhlíkového vyrovnávaní na hranicích (CBAM) a také sociální klimatický fond. Tři největší stranická uskupení v nově zvoleném Evropském parlamentu již uvedly, že je nechtějí rušit.
Green Deal se dosud zaměřoval na přechod na novou energetiku, a to především stanovením cílů a zdražováním emisí. Druhou prioritou bylo prosazování větší transparentnosti postupů podniků a investorů v oblasti udržitelnosti. V obou oblastech již bylo zavedeno mnoho zákonodárných opatření, zejména naprosto zásadní EU Taxonomie a Směrnice o nefinančním reportingu (CSRD). Další legislativa by se proto měla zaměřit na implementaci, konkrétně na rozhodnutí, jak cílů dosáhnout, například v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Válka na Ukrajině navíc u členských zemí EU vynutila zvýšení úsilí o odstranění závislosti na ruských fosilních palivech.
Mnoho společností si stěžuje, že nové požadavky na podávání zpráv jsou příliš složité a zatěžující. I tento problém bude třeba řešit. Rozhodně si pod tím ale nepředstavujme, že by se dal zastavit již rozjetý vlak například s hodnocením kritérií ESG. Proti tomu by se totiž vzbouřilo mnoho velkých hráčů právě z podnikatelské sféry, která už do jeho zavedení investovala ohromné množství času, energie i peněz, které by návratem zpět přišly vniveč. Zvláště, když ESG reporting již začal přinášet své jasné a finančně kvantifikovatelné benefity.
Podle průzkumu společnosti PwC si téměř tři čtvrtiny globálních investorů přejí standardizovaný ESG reporting a 85 % členů CFA (globální asociace profesionálních investorů) uvedlo, že do svého rozhodovacího procesu zahrnuli alespoň část ukazatelů, které ESG sleduje.
Na trzích s povinným vykazováním ESG se ukazuje, že investoři jsou ochotni za tuto transparentnost zaplatit i vyšší cenu. Stručně řečeno, rámec ESG se již stává nezbytnou součástí podnikových strategií, finančního výkaznictví a oceňování. V sázce je tak příliš mnoho.
Comments